Jak probíhalo zbavení se tráši aneb Londýn počtvrté

Odborně se tomu říká dekanylace. A pro rodiče to bylo fakt pořádné překvápko, že se k tomu lékaři v Londýně odhodlali už nyní. Když jsme do Londýna vyráželi, byli jsme připraveni na další chirurgický zákrok - jen nebylo jisté, jakou možnost lékaři zvolí. Vůbec jsme nepočítali s tím, že stav průdušnice a hrtanu bude natolik dobrý, že žádný zákrok už nebude potřeba. Zkrátka, nejeli jsme tam s vidinou toho, že bych se vracela domů bez trubičky. Prostě nás to vůůůbec nenapadlo. 😅 Takže i jen za pokus jsme byli rádi. Kdyby to neklaplo, tak by se svět nezhroutil.

Přesto jsme vám to nechtěli říkat dopředu. Přeci jen, bylo to hodně citlivé a křehké. Říkali nám, že během toho procesu je hodně kritický stav mysli rodičů. Prostě aby nebyli moc úzkostliví (nebo jak řikají anxious). A to rodiče nebyli! Naopak docela zbytečně vynervované byly sestry na oddělení.🙂Zejména první noc to s mojí kontrolou jednoduše přehnaly. Ale pěkně popořádku…

Celý proces dekanylace na oddělení v nemocnici trvá 5 dní. Pár dní před nástupem mi rodiče zkusili nasadit tzv. mluvící chlopeň. To je speciální nástavec na trášu, který se chová jako jednocestný ventil. Umožňoval mi volně se nadechnout, ale při výdechu se zavřel a musela jsem vydechovat vrškem (nosem nebo pusou). A kupodivu mi to šlo dobře. To bylo dobré znamení. 

Den 1️⃣ - pondělí - nástup dopoledne na oddělení “čmeláka” proběhl v klidu. Já furt očekávala nějaké píchání a měření, ale slíbili mi, že si celý týden budu jen hrát.🙂 Plán na odpoledne byl jasný - vyměnit mi trášu za nejmenší možnou. Tráši jsou různé velikosti, šířky i délky. Dostala jsem úplně mrňavou Shiley 3.0 NEO. Tedy krátkou neonatologickou s vnitřním průměrem 3 mm. Úplně stejnou, jako má první po narození. Důvod byl ten, abych si zvykla co nejvíce dýchat vrškem a trášu používala méně. Rozdíl jsem ani nepocítila.

Přišla ale noc. Napojili mě na čidlo, které měří saturace kyslíku a tepovou frekvenci. A ten zpropadený senzor prostě blbnul (což není vůbec neobvyklé). Mamku v noci budily falešné alarmy nízkého a vysokého tepu, přičemž já spala jak šípková Růženka. To podstatné, tedy saturace kyslíku v krvi, bylo naprosto v pořádku. Sestry ale zpanikařily. Místo aby mi vyměnily čidlo nebo to nechaly být, tak začaly vyšilovat a napojily na mě EKG na celou noc. No to se mi teda vůbec nelíbilo. Brečela jsem, prala jsem se, nechápala jsem, proč na mě v noci musí pod pyžamko něco nalepovat, vystresovaly mě. Od té doby jsem na ně byla naštvaná a neodpustila jsem jim špatně prospanou noc. A přitom to celé bylo úplně zbytečné, jelikož EKG samozřejmě ukázalo, že moje srdíčko tepe zcela normálně. Kdyby sestřičky poslouchaly mámu…

Den 2️⃣ - úterý - já byla v pohodě, ale jakmile se objevila postava v modrém (chápej zdravotní sestra), tak mi to hned zhoršilo náladu. Jenže druhý den jsem měla dostat na trášu červený klobouček. Tedy ucpávku, která se nesměla z tráši sundat celých 24 hodin. Ani když jsem potřebovala odsát nebo si odkašlat. Tohle má simulovat situaci, kdy už žádná kanyla v krku nebude. Takže tahle sestra v modrém přišla že mi ten klobouček nandá. No hádejte, co jsem s ním hned provedla. Naštvala jsem se a klobouček letěl přes celý pokoj a odrazil se krásně o tři stěny jak míček ve squashi. Sestra naštěstí pochopila, že tohle nepůjde tak jednoduše a stáhla se.

Mamka s taťkou se mě snažili uklidnit, abych už neplakala a alespoň to zkusila. Ale já jsem tvrdohlavá a červený klobouček přede mou vlál rudě jak toreador muletou před býkem. Ale z ničeho nic se objevil můj kámoš Tom - dobrovolník, který si chodí s dětmi v nemocnici hrát. Za chvilku jsem na všechna příkoří zapomněla a zaplula s ním do světa dinosaurů a kuličkodráhy. Po deseti minutách se nenápadně přiblížila mamka a červený klobouček mi opatrně nasadila. Myslela si, že jsem si toho nevšimla. Ale já nejsem hloupá. Všimla, ale dala jsem mu šanci. A za půl hoďky jsem hrdě prohlásila, že “teď už mám ten červený klobouček ráda”.🙂 A začali jsme odečítat hodiny z celkových 24. V noci mě kontrolovali co půl hoďky. Alarm zase pípal, ale sestřičky naštěstí už věděly a nechaly mě v klidu spát. Táta se tedy stejně moc nevyspal.

Den 3️⃣ - středa - den D. Vydržela jsem to a klobouček jsem si za celou dobu ani jednou nesundala. Naši na mě byli náležitě pyšní. A hlavně to bylo znamení, že bych to mohla bez trubičky zvládnout. Blížilo se poledne, nervozita mírně rostla. Pak nám dali zelenou. Čekali jsme asi nějaké procesí lékařů, sester a záři reflektorů, ale oni to nechali celé na rodičích:.🙂 Dostala jsem saturační čidlo, abych byla pod kontrolou technologií. Nejdřív mi sundali pásek kolem krku a krytí kolem tráši. A nakonec ten poslední krok udělal táta. Vyndal trubičku.

Trochu jsem se bála, z dírky mi navíc malinko krvácelo, ale nic strašného se nedělo a tak jsem se hned musela zeptat na nejdůležitější otázku “a teď už se můžu jít koupat?” 🙂🌊 Mamka mi vysvětlila, že ještě budu muset chvíli počkat, než se dírka zacelí. Ale pak že tomu už nic bránit nebude a já se budu moci chodit koupat jako moji kamarádi. Po chvíli krev přestala téct a mamka mi na dírku na krku nalepila takovou měkkou příjemnou náplast. A pak už se jen čekalo, jak se mi povede. Jaké budou hodnoty saturace, jak mi půjde si odkašlat hleny, které se dřív odsávaly odsávačkou. Zkrátka jestli to normálně udýchám.

A světe div se, zbytek dne žádný problém. Ale blížila se noc a to je prý největší test. Protože ve spánku odpočívají i svaly na krku a průdušnice má tendenci trochu více kolabovat. Usnula jsem a trochu začala chrápat, ale na to jsem vlastně zvyklá a tak mě to nenutilo si to odkašlat. Ale když už bylo třeba, tak jsem si sama poradila. Takže jedna desaturace krátká s následným odkašláním byla prý super úspěch. Mamka mě ale střežila celou noc. 🙂

Den 4️⃣ - čtvrtek - všichni byli spokojeni. Vlastně jsme se začali pomalu nudit. 🙂 Zkusila jsem si nové inhalování přes pusu a nos. Tu masku na obličeji nesnáším, ale alespoň do vzduchu inhalovat trochu solného roztoku toleruju. Přišla spousta návštěv a všichni odcházeli s úsměvem na tváři. Tak to bylo fakt prima. 

Den 5️⃣ - pátek - naše oblíbená sestřička původem z Polska nám přinesla potřebné vybavení na doma a pak i propouštěcí papíry. Tuhle sestřičku jsme měli nejraději. Známe ji už z doby kdy jsem tu byla poprvé a ležela zahleněná s ošklivým rhinovirem, a odsávala mě celou noc. Všichni, včetně paní na úklid taktéž z Polska nebo pána z Malajsie, který se staral o jídlo a nosil zmrzlinky, se s námi přišli rozloučit. Bylo to dojemné, až nám skoro bylo líto, že se sem pravděpodobně už nevrátíme. Máme to tu moc rádi. No a to je celé. Pět dní, krátkých a přesto nekonečných. 🙏🏻💜

Vaše Kirka 🙋🏼‍♀️

Poznámka:

Tento postup dekanylace není až tak odlišný od toho v ČR, ale doma se různí dle nemocnice a dle diagnózy. Někdy se tráša nechá zašpuntovaná třeba celý rok, jak jsme se doslechli od jiných rodičů v Praze. Někde jinde je proces vyndání třeba jen na tři dny. Trvání se tedy může diametrálně lišit. Každopádně na českých webech se o dekanylaci dětí nic nedočtete, ale tady v Londýně to mají krásně popsané zde.