Operace a jak to bylo dál?
Ve středu 3. května jsme ráno vyrazili do nemocnice, kde už měli naplánovanovanou mojí operaci - hned na dopoledne. Jo, čtete dobře - nebylo potřeba nastupovat den či dva před operací a stresovat mě v nemocničním prostředí.
Do místnosti, kde udělali ještě krátké předoperační vyšetření, jsem nakráčela zvesela. Pak jsem dostala pěkný mundur, ve kterém se mi krásně tančilo po posteli 🙂. Mamka s taťkou mi vysvětlili, že operace mi může pomoci třeba i papat sama pusinkou. Takže úplně jsem se nebála, ale bylo na mně vidět, že jsem trochu smutná. I tak na mě ale mohli být moc pyšní, jak “dospěle” to zvládám.
Pak si mě mamka vzala do náruče a šli jsme na sál. Mohla jsem u ní sedět na klíně až do chvíle, než mě uspali. Vůbec jsem neplakala, byla jsem moc statečná. 💜
Před operací pan doktor říkal, že operace může trvat třeba i celý den. Po 4 hodinách mamce volali, že už jsem po operaci a chystají mě na převoz na PICU (to je místní označení pro pediatrickou jednotku intenzivní péče, tedy naší JIPku). Nic víc jí ale zatím neřekli, tak to byl pro mamku a taťku trochu stres z nejistoty. Bylo jasné, že se neudělalo vše, co bylo v plánu. Až po 2 hodinách se dozvěděli víc. Takže ve zkratce - jícny se zatím spojit nepodařilo, protože bylo hodně práce na mé průdušnici. Museli ji na více místech opravit. Další zákroky, které by vedly ke spojení jícnu a žaludku, už by mohly způsobit příliš stresu pro můj organismus.
V září se tedy budu muset vypravit do Londýna znovu. To už by se mělo stihnout propojení jícnu a žaludku. Bohužel se nevyhnu povytažení žaludku, protože mezera mezi oběma částmi jícnu je celkem velká, ale pokusí se obě části jícnu co nejvíce zachovat. 🙏🏻
Po operaci mě tedy převezli na JIPku, kde se jedna sestřička nonstop starala jen a pouze o mě. Několik hodin po operaci už jsem byla vzhůru. Ještě mi nebylo hej, v těle jsem měla různé hadičky a taky hrudní dren, který mě omezoval v pohybu a dost to bolelo. Morfin a mamka u mě v posteli to ale všechno utlumily. Jedna sestřička dokonce napsala české fráze a přilepila je k postýlce, abych jim rozuměla…ne že by to moc zafungovalo.😄 Mrkněte na ně dole na fotce.
Hned druhý den už jsem si hrála a sundali mi i kyslík. Prý jsem byla neuvěřitelná. Chodili se na mě dívat a nechápali, jak rychle se zotavuji.🤗
Na JIPce jsem se měla dobře, ale už tam byla přeci jen trochu nuda a ruch zároveň. Kdo má pořád poslouchat to pípání přístrojů a vydržet v noci bez rodičů? Ráno, než naši přišli, sice zafungovala pohádka s prasátkem Peppa, ale už jsme chtěli pryč. Malý pneumotorax, který jsem měla po operaci, se rychle zahojil a už jsem si i nazula bačkůrky. Přišla sobota, den korunovace krále Karla III. 👑 a také den mého přesunu na normální lůžko. Abych se moc nebála, mamka si ke mě naskočila na postel a jelo se. Připadala jsem si jak ve zlatém kočáře na cestě z paláce do opatství. Nemocnice byla taky celá vyzdobená britskými vlajkami a sestřičky měly v klopě obrázek korunky.
Z JIPky mě převezli na oddělení s panterem. 🐆 Mají tady asi 20 oddělení a každé má ve jménu zvířátko, třeba 🦔🐝🦋🐊🐨🦊🐿️.
Konečně jsme měli svůj pokojík sami pro sebe a mohla jsem všude lézt a hrát si. Měli tu dokonce i speciální herničky, třeba senzorické se světýlky. Moc jsem si jich ale neužila. Jelikož jsme byli v nemocnici, kde stále lítá kdejaký vir, tak jsem bohužel jeden chytla. Jmenuje se rhinovirus. Normálně způsobuje jen rýmu a teplotu, ale mně po operaci a sundání kyslíkové podpory neudělal vůbec dobře. 😥
Hodně mě potrápilo zahlenění, nová delší trubička na dýchání, kašel i horečky. Nakonec mi kyslík na pár nocí vrátili, ale ustála jsem to jen s paralenem.💪🏻 Na podávání léků jsou tady hodně opatrní, což je ale možná spíše dobře. Stejný virus pak ode mě chytla i mamka. Ta si teploty až k 39 stupňům musela už vypotit na bytě. Táta je ale držák a společně jsme to zvládli. Po 8 nocích v nemocnici jsme dostali propouštěcí papíry!!! Neuvěřitelný, jen týden po operaci jsem mohla zas do našeho pronajatého bytečku.
Následující týden už nám všem bylo lépe a mě čekaly jen návštěvy u pana chirurga a na ORL. Přišel se na mě opět podívat i český doktor, který mi opět kontroloval, jak je na tom po operaci moje srdíčko. Rodičům řekl, že ještě neviděl tak trpělivé dvouleté dítě, jako jsem já, a že je přesvědčen, že jednou budou všichni ještě koukat, co vše dokážu. Pokusím se dostát jeho slovům, slibuji! 💜
Dostala jsem i svou starou trubičku na dýchání, na kterou jsem byla zvyklá. Ještě mi objednali novou krátkou hadičku do bříška, které říkají knoflík. Nebude všude plandat, jako ten katetr, co mám teď. A v neposlední řadě bude esteticky hezčí.😇 Knoflík se ale nestihl vyrobit do našeho odjezdu, tak mi ho prý pošlou domů. Nechtěli jsme na něj čekat v Londýně, tak jsme naložili naše autíčko a huráá domů. Tentokrát jsme si cestu rozdělili na tři dny a místo cesty trajektem po moři jsme vyzkoušeli vlak eurotunelem z Doveru do Calais. Sice jsme po cestě zavření v autě ve vlaku nic moc neviděli, ale rozhodně je to o dost rychlejší.
Přespali jsme u moc milých lidí v Belgii, kde jsem dokonce dostala plyšového tučňáka. Další noc jsme si našli ubytování mezi malebnými kopečky v Německu. Už nám ta zeleň a čerstvý vzdoušek moc chyběl. Udělali jsme si i malý výlet k rozhledně lanovkou. Bouřka a déšť po poledni nám napověděly, že máme vyrazit směr Praha. Takřka přesně po měsíci - 22. května večer - jsme se vrátili domů!
Čekala na mě babička a moje hračky! Jsem fakt ráda, že jsme doma, mám tu naší domácí pohodu moc ráda. Teď si pár měsíců odpočinu, nechám zahojit čerstvé jizvy uvnitř i vně tělíčka a naberu síly na druhou štaci směr Londýn v říjnu.💜
