Motolské "leháro" (díl 2)

První měsíc bylo kolem mě ještě docela rušno (třeba když jsem vystrašila pneumotoraxem). Mamka s taťkou za mnou jezdili každý den, ale navštívit mě mohl jen jeden a jen na 30 minut denně. Sice jsem v tu dobu ještě dost spala a celý den se kolem mě točily hodné sestřičky, ale i tak mi bylo smutno. Hloupej covid, vám povím!

Od chvíle, kdy mě po měsíci odpojili z kyslíkového přístroje, se o mě už začali starat i mamka a taťka. Učili se od tetiček sestřiček všechno. Jak mě odsát z tracheostomie, kterou dýchám. Jak inhalovat, aby se mi lépe dýchalo. Jak vyměnit hadičku do žaludku. Ale i jak mě přebalit a nakrmit. Byli fakt stateční.

Jelikož zatím nemám spojený jícen se žaludkem, tak mě musí krmit hadičkou přímo do bříška. To ovšem neznamená, že jsem byla ochuzená o mamky mlíčko - naopak, celý první rok jsem dostávala mlíčko jen od ní!

Chodily za mnou taky tety z rehabilitace. Cvičily se mnou, abych posílila. Zkoušely na mě i metodu doktora Vojty, ale to se mi tedy moc nelíbilo. Já ale nejsem žádná padavka, tak jsem docela brzo začala zvedat hlavičku na bříšku a “pást koníky”.

Občas mi tracheostomie zapadla do takového slepého výčnělku na průdušnici a dusila jsem se. To pak bylo na JIPce zase docela živo.

Před létem jsme šli domů a mohla jsem se konečně vyspat ve svojí postýlce, v klidu bez všelijakého pípání přístrojů, a hlavně jsem mohla konečně poprvé vidět babičky a moje hračky!