Jsme v Londýně!

Týden před odjezdem jsem něco chytla. Nevím, jak se to mohlo stát, když se mě mamka snažila pořád izolovat. Měla jsem chvíli teplůtku a hlavně nepěkný kašel. Během jednoho týdne jsme se stihli dvakrát otočit v Motole na kontrole a vyšlo z toho, že to asi způsobil virus zvaný parainfluenza. Původní odjezd měl být v pátek 21. dubna, ale do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli opravdu stihneme úvodní rande s doktory v londýnské nemocnici naplánované na pondělí. Nakonec jsme odjezd posunuli na sobotu.

V pátek se balilo celý den, od rána až do půlnoci. Mamka balila tašky a kufr a připravovala krabice, taťka je pak skládal do našeho autíčka jak tetris. Ještěže je naše autíčko tak velký! I tak jsme ale napřed nevěřili, že se do něj opravdu vejde všechno. I medvídek Madalu měl své čestné místo v kočárku.

Do toho všeho jsme se dozvěděli výsledky odběru bakterií z mojí tracheostomické kanyly. Prý tam našli zlatého stafylokoka a ještě jednu další bakterii ve významnějším množství. Proto jsme se na poslední chvíli ještě rozhodovali, jestli nebude lepší na to rovnou nasadit antibiotika a vše odložit. Nakonec jsme to nechali být - nezdálo se, že by mi zrovinka tyhle bakterie způsobovaly problém. Po operaci stejně dostanu antibiotika preventivně. Jinak mi už bylo dobře a hodnotu CRP jsem neměla ani 5 - bylo tedy jasné, že infekce, se kterou se potýkám, není bakteriální. 

Pro strýčka příhodu jsme s sebou radeji zabalili 2 balení antibiotik Sumetrolim, které babička ulovila v krčské nemocniční lékárně. To bylo totiž zřejmě jediné místo v Praze, kde se ještě daly sehnat, protože tenhle lék má aktuálně také výpadek… 

V sobotu ráno po probuzení jsem vychrchlala po inhalaci spoustu neplech, dala pac a pusu Pepíkovi (to je naše modrá andulka, kterou mám moc ráda a ona má ráda mě) a vyjeli jsme. Mamka si s babičkou i trochu poplakala, ale já byla veselá. Konečně nějaká akce, konečně nemusím být zavřená doma! 

Po 7 minutách jízdy, když jsem pomyslně mávala naší dětské doktorce u polikliniky na Proseku, najednou volá babička. Mamka totiž doma zapomněla batůžek se všema lejstrama včetně cestovních pasů :D Babička rychle sedla do auta a expresně nám to dopravila až na parkoviště u Polikliniky Prosek.

A pak už frrrr směr Ústí nad Labem, Drážďany, Düsseldorf…až do Bruselu. Cesta pěkně utíkala. Ke konci to byla trochu nuda v dlouhých rovinkách a do toho se i rozpršelo, ale většinu cesty bylo pěkně a bavilo mě počítat větrníky po cestě. Bylo jich….nepočítaně :). 

Mamka s taťkou se střídali za volantem a za 10 hodin jsme už parkovali před Stálým zastoupením ČR při EU v Bruselu. Tam nás už vítala kamarádka Helča, u které jsme přespali. Měla vytápěnou podlahu, tak jsem u ní mohla běhat naboso a přitom ohřívat nožičky! Ráno zas šupky dupky do auta a vyrazili jsme přes belgické roviny až do francouzského přístavu Dunkirk. Po asi tak 6ti pasových a celních kontrolách (to tu prý před ještě před pár lety nebylo!) jsme se dostali konečně k trajektu. Ten ale nabral asi hodinu zpoždění, tak se nám čekání trochu protáhlo. Navíc začalo ještě pršet. Stáli jsme tam před nájezdem na trajekt víc než 2 hodiny. 

Pak jsme se konečně nalodili a vyrazili na dvouhodinovou plavbu přes kanál La Manche do anglického Doveru. To byla pecka, viděla jsem poprvé moře a krásně se mi dýchalo. Ke konci plavby jsem usnula tak tvrdě, že jsem zaspala i přesun do našeho autíčka a tátovo zvykání si na jízdu na opačné straně silnice než u nás a v celé Evropě:-) Probudila jsem se skoro až v centru Londýna, když jsme popojížděli v zácpě. A protože bydlíme fakt v centru, nemohli jsme tu nechat zaparkované naše autíčko. Jsou tady speciální zóny (nízkoemisní i tzv. “congestion zone” neboli zóna dopravní zácpy :)). Věci jsme tedy vyhodili z auta a pak ho taťka jel zaparkovat ke kamarádovi Jirkovi. Spinká mu na dvorku severně od centra Londýna. 

V Londýně bydlíme v dvoupokojovém bytě u malého parku, do kterého koukáme z oken. Každé ráno třeba sledujeme pravidelný fitness rituál jedné babičky. Cvičí u lavičky, skáče přes švihadlo a dělá dokonce snad i kliky! Tuhle paní obdivujem od prvního dne. 

V bytě se mi líbí o něco víc než mamce. Ta frflá, že tu měla být pračka, takže tu nemůže vyprat moje bryndáky a proslintané oblečení. A není tu ani mikrovlnka, ani myčka na nádobí a v kuchyni neteče teplá voda. Tak je to občas improvizace jako na naší chatě u Bezdreva :)) Na druhou stranu, internet a wifi tu frčí, takže tu mám Netlfix a Disney+ a tím pádem taky většinu oblíbených pohádek. Bohužel ne všechny, třeba mojí aktuálně nejoblíbenější pohádku Myši patří do nebe, na kterou koukám na Netflixu, tu není. Zato tady mají jiné pohádky, které se doma vůbec neukazují… 

Hned první den našeho pobytu, tedy v pondělí, mě čekalo úvodní setkání s nemocnicí Great Ormond Street Hospital, místními sestřičkami a doktory - ale hlavně předoperační vyšetření. V nemocnici jsou na nás všichni fakt milí. Hned u vchodu nám hned přispěchali na pomoc, když jsme nevěděli kudy máme jít. 

Mluví na nás tak akorát rychle, abychom všemu rozuměli. I já jim občas něco rozumím. Sestřička, co mi měřila výšku, váhu, tepovou frekvenci, saturaci kyslíku v krvi a tlak, se mi napřed jevila skvělá. Pak si to u mě ale trochu zkazila, když mi s doktorem brali krev z ručičky. Naopak před rentgenem měli parádní hrací koutek, ve kterém mě to hrozně bavilo. Obávala jsem se, co mi na rentgenu udělají, ale jen jsem si tam sedla a jediné, co udělali, byla taková speciální fotka v sedě. A vůbec to nebolelo. Pak jsem ještě dostala nálepku za statečnost. 

Vyšetření EKG bylo nakonec taky dobré. Mohla jsem u toho ležet na mamce, tak mi těch 8 přísavek na hrudníku vůbec nevadilo. A echo srdíčka dělal český doktor. To jsem trochu přetrpěla, ale statečně jsem zůstala ležet a ukáplo jen pár slziček, když jsem se bála, co to zas bude hrozného. Ale nakonec to taky nebolelo. 

Na závěr mě ještě vyšťourali párkrát v nose, v puse a v tráše, což je vždycky dost nepříjemné. To už si tedy mohli odpustit. Pak přišla jiná teta sestřička a ukázala mi miminko s hadičkami - i takovými, jako mám já pořád. Byla jsem nadšená. Popisovala nám, co vše může mít taková malá holčička, jako já, po operaci za hadičky. Já to ale znala, tak jsem tu panenku hladila, dělala jí “malá”. 

Pak jsem byla šťastná, že je to za mnou. Šli jsme na byt a dali jsme si dobré jídlo…načež nám vzápětí přišel email. Stálo v něm, že se středeční termín přijetí na operaci ruší! A důvod, ten byste neuhádli - stávka místní (tedy britské) odborové organizace sester. Bude se týkat i personálu na jednotkách intenzivní péče. A kdo by se o mě tedy staral, až to po operaci budu potřebovat? Na jednu stranu to byl šok, budu muset podstoupit předoperační vyšetření ještě jednou :( Ale na druhou jsme byli i rádi. Všichni tři jsme byli z posledních dvou týdnů fakt unavení. A trochu odpočinku a nadechnutí, a také douzdravení, se hodí. Podle krevních výsledků jsem sice zdravá, ale pořád dost chrchlám. Tak jsem zvědavá, co se najde ve výtěrech. Doufám, že do příštího týdne, kdy by snad mohla proběhnout operace, budu co nejzdravější! 💜