Hurááá, jsme doma...

Tak už jsem měsíc doma.  A že jsem doma fakt ráda! I ten poslední měsíc zas utekl jako voda. Docela ráda bych se chvilku nechala unášet “ve voleji”, ale opět bylo potřeba překonat několik peřejí.

Nezakalené nadšení z hraček, babiček a shledání s kamarády bohužel vydrželo jen pár dní po příjezdu z Londýna. Pak se mi totiž začalo hůř polykat a tím pádem jsem musela začít víc slintat. Jelikož už jsem přeci jen velká holka, tak mi to docela vadilo. Pořád si utírat bradu do rukávu, to by pan Špaček asi nerad viděl. Zároveň mi sliny začaly víc propadat do dýchacích cest. To už mě dost obtěžovalo, protože jsem musela vydávat hodně sil na neustálé vykašlávání ven. A jelikož jsem chytrá holka, došlo mi, že nejméně otravný bude si ty sliny jednoduše nechávat v puse a pak dělat po bytě loužičky. 

To ale zas bylo dost otravný pro mamku a taťku, kteří je po mně museli neustále utírat. Postupně začalo být jasné, že potíž dělá moje stále se zmenšující dírka na krku, kudy mají sliny při polykání odtékat. Prostě to ta dírka nezvládala odvádět ven. Začala se stahovat poté, co ji v dobré víře doktoři v Londýně rozšířili. Takže nezbylo nic jiného, než vzít telefon a zavolat do Motola. 

Nikomu se tam jet nechtělo, mně nejmíň. Pár dní po příjezdu z Londýna jsme všichni chtěli aspoň chvíli klid. Ale co se dalo dělat… Naštěstí byli v Motole chirurgové moc milí a flexibilní. Mohli jsme přijet až ráno těsně před výkonem a taky jsem mohla být s mamkou a s taťkou v pokojíku celý den. Jsem moc ráda, že covid teď už nezlobí a samotky jen s mamkou jsou tatam. Teda hlavně mamka je ráda :) 

Kolem poledne mě mamka vzala a odvezla až před sál. Naštěstí jsem těsně před tím usnula, tak se to obešlo bez slziček. Čekala mě další anestezie a menší chirurgický zákrok. Doktoři mi uřízli tu problematickou tkáň a mašličkami mi to tam trochu vyzdobili, aby se mi lépe polykalo. A navrch tam vložili úzkou, 4cm dlouhou, trubičku, kterou zafixovali… sichrhajckou :) Trubičku tam dali proto, aby můj krčák zase hned nezarostl. Asi za dvě hoďky bylo hotovo. Chvíli jsem si ještě pospala na JIPce, ale večer už mě převezli na normální pokojík. A za dva dny nás pustili domů. Hurááá! 

Za další dva dny mi vyndali i tu trubičku. Nicméně zvyk je železná košile a tak se mi stejně polykat pořád ještě moc nechtělo. To místo stále bolelo a nepolykat mi zas tak nevadilo. Asi jsem měla i psychický blok. Ale během následujících dvou týdnů jsem se to postupně zase naučila. Jsem prostě jednička, jak říkaj rodiče 🙂

Je to teprve tak týden, kdy zas polykám sliny jako předtím, směju se a taky můžu líp trénovat hlasivky chrčením “au, u-a, ba, ma”. S plnou pusou slin to pochopitelně moc nešlo :) I paní logopedce se moje chrčení a pískání na flétničku moc líbilo. A už mi zas chutná olizování zmrzlinky, lízátka i mrkvičky! 

A co je ještě u mě nového? Začala jsem opět chodit na ergoterapii ve Fyzio Aktiv. Cvičím s tetou Idou hrubou a jemnou motoriku, koordinaci, a pracuju na odstraňování přecitlivělosti na rukou a chodidlech. Mělo by mi to v budoucnu pomoci i s papáním. 

A nakonec mám několik nových “poprvé” - vyškrábala jsem se po svých na svůj první kopec (vrchol Mužský), jela jsem ve vozíku za mamky kolem asi 20 kilometrů a byla jsem namalována na obraz (pro mou paní doktorku pediatričku jako dárek :)). 

Krásné léto všem! 🌻🌞